Osobní milostné vyznání
Zazvonil zvonec a Povíhádkám z Bílé a Černé vody je konec. Z pohádek, povídek, bajek, vzpomínek a snění vcházíme do obyčejné skutečnosti.
Místo závěru napíši osobní milostné vyznání.
V této chvíli si pomyslíte:
„Bože! Ten děda se pomátl. Osm a půl křížku má na hřbetě a chce vyznávat lásku!“
Nebojte se!
Vyznání, která vám zatanula na mysli, to nejsou. Od mých mladických lásek uplynula víc než šedesátka let. Místo vyznání zůstaly hřejivé vzpomínky.
Dnešní milostné vyznání patří nejkrásnější části Veverkova, vlastně Veverské Bítýšky. Patří Bílému potoku. Patří lukám, lesům a stráním, které zdobí jeho břehy. Těm vyznávám svou nesmrtelnou lásku. Nedokáži to napsat tak krásně, jak popsal Stanislav Kostka Neumann svou lásku k údolí řeky Svitavy ve své „Knize lesů, vod a strání.“
Kolem Bílého potoka jsem prožil se svými klukovskými kamarády neskutečná dobrodružství. Na louce v Šanhaji jsme čutali do tenisáku. Vzrušující bylo pytlačení při lovení pstruhů. Až k Práchovně jsme honili krávy a kozy na pastvu. Do údolí Bílého potoka vedly junácké stezky skautů z Bítýšky. Vedl je Radim „Slavník“ Reimer. Za Práchovnou byl první tábor po válce. Na stejném místě bylo tábořiště při okresním srazu skautů Tišnovska. Louku zaplnily desítky stanů. Mnoho stran by zaplnily moje pocity a vzpomínky. Byly by hodně osobní. Raději to vzdám. Vydám se na cestu podél Bílého potoka.
Původně to ani Bílý potok nebyl. Nejstarší pojmenování je Byteška. Na mapě Okolo Svratky z roku 1967 nese název Bítýška. Má to pádný důvod. Místem jeho narození jsou rybníky nedaleko Osové Bítýšky. Končí splynutím se Svratkou v Bítýšce Veverské. Na mapě Okolí Brna — západ z roku 1977 je pořád Bítýškou až do Velké Bíteše. Od ní pokračuje jako Bílý potok. Kdy a proč ho přejmenovali, nevím.
Vracím se k jeho pramenům a vykročím po jeho proudu do Velké Bíteše. Sem chodil můj tatínek Otto a eho bratři Jan a František do měšťanky. V létě chodili bosky, v zimě v dřevácích. Boty nosili v tašce. Aby je šetřili, obouvali je na nohy až před školou. Děvčata — Marie, Tonička, Anička, Julinka, Karlička a Růženka do Bíteše nechodila. Pro celou školní docházku jim musela postačit dvoutřídka ve Křoví.
V Bíteši hned u potoka stojí chaloupka tatínkovy sestry Anny. Její rodina tam bydlí podnes. Na náměstí je věhlasná restaurace u Raušů. Po svém dědovi Tomášovi a strýčkovi Karlíčkovi ji vede Jiří. Je to syn tatínkovy sestry Karly.
Slabou hodinku trvá cesta kolem potoka do Křoví. Společně s kamarády jsme v něm lovili raky. Potok utíká kolem lomu. Okraj Křoví potok olizuje u Porupkova mlýna. Pan otec zde poskytoval stravu a často i útulek partyzánům. Do mlýna jsem jezdil se strýčkem Janem, když jsem o prázdinách pomáhal na Bartoškově hospodářství. Rod Bartošků hospodařil několik století na chalupě hned naproti kostela Svatých Petra a Pavla. Já jsem ve Křoví nikdy trvale nebydlel.
V roce 1946 jsem dovršil 18 let. V tom věku jsem musel mít Domovský list. Vydával ho okresní úřad v Tišnově podle místa bydliště. Od peřinky jsem žil v Bítýšce. Táta byl hrdý Křovák. Trval na tom, že musím mít Domovský list do Křoví. Sedl jsem na bicykl. V Tišnově mě notář odmítl, že musím mít souhlas domovské obce. Tak jsem jel do Křoví. Pan Kvasnica mi s radostí souhlas dal. Vydání dokladu nic nebránilo. Zůstal jsem po tátovi Křovákem. Cesta na kole do kopců i s kopců dala šedesát kilometrů.
O této štrapáci jsem vyprávěl na oslavě narozenin mého bratránka Vaška v křovské sokolovně. Místní rodáci mi daly glejt. Jmenovali mě čestným občanem Křoví.
Do Křoví se rád vracím k bratranci Vaškovi a jeho ženě Jarušce. Na hospodářství Bartošků zůstala sestřenice Jana — poslední Bartošková.
Mé Křováctví je neodmyslitelně spojeno se strýčkem Janem a tatínkovou sestrou Růženou Švandovou.
Od Křovského mlýna pana Porupky se nořím do lesů, které mě budou provázet střídavě s lukami a skrovnými políčky. Na pravém břehu pod Přibyslavicemi je Spálený mlýn. Hospodařili na něm Absolínové. Poslední mlynář Lojza si přivedl z Přibyslavic Jiřinku, dceru mé tetičky Julie.
Po pár krocích je na levém břehu Pod Pánovem Ryglovský mlýn. Maličko po proudu přetíná potok silnice od Svatoslavi. Před můstkem stojí Pavlovcův mlýn. Také ve Svatoslavi mám příbuzné. Ze Křoví se sem provdala milovaná sestřenka Růženka. Ze Svatoslavi jsme vyšli s mým velikým kamarádem Toníkem Skopalem na pěší túru údolím potoka. Jeho dva synové Ríša a Toník a mí vnuci Rudík a Honzík šlapali statečně i když byli docela malí. Cílem naší cesty byla ta druhá Bítýška, po které nesl potok své starodávné jméno, Bítýška Veverská.
Pavlovcův mlýn se po novém jmenuje Moučkův. Nechť je po novém! Mlýnům ještě není konec. Ten další je Javůrecký. Podle katastru, ve kterém se nachází je to pravda. Historicky vzato je správnější název Pippalův. Ti zde hospodařili mnohá desetiletí. Dcera Blanka se vyučila mlynářkou a pekařkou. Zde ji vyhledal Maxmilián Jaroš. Nebyl to ani mládek ani stárek. Nebyl krajánkem ani sekerníkem. Byl to mlynářský mistr. Pocházel ze starého moravského mlynářského rodu. Před svatbou vlastnil mlýn v Boskovích. Jarošové na něm seděli od roku 1631. V roce 1937 odešli mladí manželé do Veverské Bítýšky. Tam mám ještě kus cesty a nebudu předbíhat.
Z Pippalova mlýna docházím na Šmelcovnu. Je to pár domků v údolí pod Maršovem a Lažánkami. Občas je tu otevřená hospoda. Stačí zaklepat na dveře. Od roku 1722 do roku 1850 zde těžili železnou rudu a na místě zpracovávali ve veverské huti. Této činnosti se říkalo šmelcování (německy die Schmelze znamená roztavený kov). Zbytky hutě jsou viditelné dodnes. Ze Šmelcovny učinil známé místo Petr Bezruč. Každoročně sem chodil se svými přáteli „Vítat jaro“. Takto založená tradice trvá dodnes. Na svých toulkách přírodou se Bezruč inspiroval k napsání své pozdní lyrické básně Stužkonoska modrá. Krása Šmelcovny je v ní obsažena.
Na Šmelcovně vzpomínám na svého tatínka. Jako četnický strážmistr sem chodil z Veverské Bítýšky na obchůzky. Chodil samozřejmě pěšky. Domů se často vracel zablácený. Má povinnost byla vyčistit boty a kamaše, aby se leskly jak zrcadlo.
Každý rok jsme sem chodili s mou ženou a jejími rodiči na špacír. Dcery Zoja a Darja ty výlety milovaly. Darja tam poprvé a naposledy v životě dostala od babičky na zadek. Neposlechla varování, skákala v potoce z kamene na kámen až se vykoupala.
Loučím se se Šmelcovnou. Uzavírá ji Hálův (lažánecký) mlýn.
Pokračující cesta kolem milovaného potoka rozštěpuje mou mysl.
Pokud jde o vzpomínky, zůstávají krásné. Pokud jde o současnost, posmutním. V nenávratnu je panenství údolí. Místo stezek vinoucích se nenápadně kolem vody zavládla asfaltka. Údolí Bílého potoka bylo vyhlášeno Chráněnou krajinnou oblastí. Murphyho moudrost „Zákony jsou tvořeny proto, aby se porušovaly“ i zde došla svého naplnění. Asfaltka usnadnila přístup. Zákaz nezákaz, panstvo z Brna sem umístilo své chaty. Na cestičkách, po kterých jsem chodil volný jako pták, trčí cedule: VSTUP ZAKÁZÁN — soukromý majetek!
Vztekám se, brblám jako ta voda v potoce. Raději zrychlím krok. Vpravo stojí Chaloupky. Hospodyně odtud chodila až do Bítýšky. Prodávala plody svého hospodářství. Má maminka od ní kupovala krásně upravené hrudky másla.
Přicházím pod Ostrou. Kopec z kamenů a štěrku porostl maliníkem a ostružinami. Zval ke sběru malin. Se sestrou Hilduškou jsme jich nosili domů plné kyblíky. Přes Ostrou vedla cestička zkratkou k Práchovně. Při cestě ze Šmelcovny jsem se po ní vydal. Po pár krocích končila v kopřivách a trní. Zabušilo mi ve spáncích. Tvrdohlavě jsem vykročil i s dcerou a vnuky. Zlost byla špatným rádcem. Šlo to prachšpatně. Hladké kameny na strmé stráni vytvářely skluzavku. Bylo to nebezpečné. Vzteklý děda neustoupil. Pětiletý Honzík šlapal statečně, dokonce si to dobrodružství pochvaloval. Sedmiletý Rudík se staral: „To su zvědavé, kdo za toto bude zodpovídat!“ Dcera se zlobila: „Tatínku, už nikdy mě nedostaneš, abych chodila po stezkách tvého mládí!“ Prošli jsme. Pod Ostrou je krásná louka. Také tu doba zpotvořila. Stávaly na ní dva malé sličné sruby z dřevěných trámů. Nyní tam straší a vydělává jakýsi rekreační objekt.
Následující louky před Práchovnou rovněž „obohacují“ chaty. Práchovnu pamatuji jako pěkné hospodářské stavení. Krčí se pod vysokým strmým skalním pilířem. Vyšplhat na jeho špici chce kus obratnosti a odvahy. Jednou jsem to zkusil.
Po pár krocích přicházím k vilám. Patřily bohatým majitelům z Brna. Za vilami přicházím do široké kotliny, ve které se uvelebila Veverská Bítýška. Tento překrásný kout mé rodné Moravy zakořenil navždy v mém srdci.
Potok před námi se prudce stáčí doprava. Před námi je část obce zvaná U stávků, později přejmenovaná na Šanhaj. Více mne zajímá stavidlo, které stojí v ohybu potoka. To už je součást Jarošova mlýna. Za stavidlem voda bystře pospíchá náhonem až do mlýna. Zhruba po půl kilometru jsme na místě.
V obecní kronice městyse Veverská Bítýška se píše, že už v roce 1635 zde stál Kotkův mlýn. Přes sto let (1730—1846) na něm hospodařila rodina Strachoňova. Po nich přišel Dominik Kovář. Tento významný mecenáš financoval z velké části stavbu kupole na kostelní věži. U stěny kostela ho připomíná velký kříž. Všechny, kdo přichází na Bítýšský hřbitov, upoutá veliká socha anděla stojící nad hrobkou Kovářovy rodiny. Syn Jan rozšířil mlýn o pilu. V době působení Kovářů napsal P. ThDr. Karel Eichler ve svých Pamětech panství veverského: „Na úpatí strmé stráně pod Babkami (to jest pod zakrnělým lesem), kde na struze, do níž stávkem vodní síla z Bytyšky čili Bílého potoka od Byteše tekoucího je svedena, mlýnek s pilou stojí…“ 1891.
V roce 1910 pilu a mlýnek Jan Kovář prodal Emilu Bachmanovi. Tento podnikatel z Tišnova rozšířil dřevodělné podnikání o výrobu dřevité vlny a cementodřevěných desek (heraklit). Stolárna vyráběla okna, dveře a zahradní nábytek. Ve velkých sklenících pěstoval vše možné — od cizokrajných rostlin a polem po běžnou zeleninu. Obyvatelé Bítýšky zde nacházeli mnoho pracovních příležitostí. Pod vlivem světové hospodářské krize ve třicátých letech 20. století pan Bachman podnikání zanechal. Budovy chátraly. V okolí se rozhostilo bezvýchodné ticho.
Ze zakletí a úpadku to místo vysvobodili mladí mlynáří z Pippalova mlýna. Blanka a Maxmilián Jarošovi sem přišli v roce 1937. Svého díla se ujali velkoryse. Z gruntu opravili náhon, zvětšili jeho průtočnost a polorozpadlé břehy nahradili kamennou regulaci. Vodní proud zaplňuje vodní nádrž u mlýna ze které voda padá do dvou Francisových turbín. Čtyřpodlažní mlýn je vybaven zařízením, které dodala pardubická firma Prokop a synové.
Provoz začal 20. října 1938. Je to možné, za necelé dva roky? Bylo to tak. Mlýn začal sloužit bítýšským občanům. Rychle zdomácněl název Jarošův mlýn.
Jarošovi na mlýně hospodařili jako majitelé třináct let. Z toho celých šest let zabrala německá okupace a druhá světová válka. Mletí pro potřeby obyvatel bylo velmi omezeno. I v této těžké době se Jarošovi snažili pomáhat českým lidem. Sám si pamatuji, jak jsme s tatínkem přiváželi na trakaři pár pytlů ječmene vypěstovaného na našem políčku k šrotování. Byl to malý „kšeft“ — tři čtyři pytle. Vždycky nás vítaly milý úsměv paní Blanky a vlídná pomoc otce Maxmiliána. Po válce mlel mlýn pro potřeby zemědělců ze širokého okolí. Vlastnictví Jarošů netrvalo dlouho. Prvního července 1951 mlýn převzaly Středomoravské mlýny. Následovaly čtyři desítky let státního vlastnictví. Nebyly prováděny nutné opravy ani potřebná údržba. Velikým štěstím pro mlýn bylo, že v něm Jarošovi zůstali jako zaměstnanci. Z bídných platů zachraňovali, co se dalo.
V roce 1991 byl mlýn vrácen paní Blance Jarošové. V té době pan Maxmilián již odpočíval na hřbitově. Vrácení svého životního díla se nedožil.
Jarošovi měli tři děti. S rodiči zůstal syn Josef Drahomír. Přivedl svou ženu Marii rozenou Perkovou. Pocházela z nejstaršího domu ve Veverské Bítýšce číslo 1. Stojí na úpatí ulice Na kopečku.
Josef, budu mu říkat Pepík, nebyl jen mlynář. Byl všestranným bítýšským občanem. Znal jsem ho tak dobře, že jsme si tykali. Mimo jiné jsme se setkávali jako divadelní ochotníci ve spolku Bohdan Chlad. Ve hře Františka Šamberka „Palackého třída 27“ jsme byli soky. Ucházeli jsme se o jednu dívku.
Pepíkova vnučka Edita píše ve svých vzpomínkách o dědečkovi: „Do roku 2002 se s velkou láskou a úctou k mlynářskému řemeslu a rodinné tradici o mlýn staral můj dědeček Josef Drahomír Jaroš, mlynář z Bílého potoka.
Dvě generace Jarošů zde mlely pouhých jednašedesát let. Je to pouhá šestina z těch 367 let co tu k prospěchu občanů působily mlýny. Mlýn s takovým zařízením mohl obci přinášet užitek ještě mnoho a mnoho let. Škoda!
Myslím na Jarošovu rodinu a jejich mlýn. Mlýn stojí!
Je štěstí, že Mařenčina a Pepíkova dcera Marie přivedla do rodiny nového pana otce. Není to obyčejný zeť, Ing. Karel Zatloukal je vyučený mlynář z Janderova u Chrudimi. Jenom proto mlýn žije i po odchodu posledního Jaroše Josefa.
V Jarošově mlýně se nemele mouka. V roce 2003 se stal Muzeem řemesla mlynářského. Pan otec a jeho dcera slouží příchozím. Děti se učí vážit si práce a řemeslné dovednosti. Nacházejí poučení o životě, který prožívali jejich maminky a tatínkové, babičky a dědové. Na místě mohou poznávat, jaké nářadí a vybavení jim pomáhalo.
S cenou mouky se to nedá srovnávat. Bohatství to však je. Mlýn nemele naprázdno.
Proto své milostné vyznání měním ve vyznání obdivu a hluboké úcty k otci Zatloukalovi. Městys Bítýška si může blahopřát. Mlýn na Bílém potoce klape. Šíří známost obce daleko za její hranice.
Ať voda z Bílého potoka pohání energii pana otce a jeho následovníků. Dobrotivý Bože, dej jim zdraví. Blanka, Maxmilián, Josef a Marie se usmívají.
Když jsem se chystal psát závěr k prvnímu dílu Povíhádek, umínil jsem si — nesmíš překročit dvě stránky. Vyšlo to na čtyřnásobek. Trpělivý čtenář mě pochopí. Já a celá má rodina jsme natolik svázáni s touto říčkou a kouskem země kolem ní, že jsem se neovládl. Tak promiňte!
Milí čtenáři oprávněně mi můžete položit otázku: „Proč jsi o Bílém potoce nenapsal Povíhádku?“ Napsal. Je připravená do druhého dílu Povíhádek.
Iren Bartošek
Prameny:
Vzpomínky Ing. Edity Zatloukalové
článěk Hany Mifkové, Mlýnek
Staříček z Veverské Bítýšky
rád šplhal po stromech do výšky.
Tvrdil, že je veverka,
malá lesní čiperka,
a louskal zubama oříšky.
Na posezení starších občanů jsem představoval knížku POVÍHÁDKY Z BÍLÉ A ČERNÉ VODY. Čerpá z mého mládí, prožitého v této obci, doplnil jsem veršovánku:
Dědečci potřebují babičky.
Ti hodní je vodí za ručičky
po stezkách svého mládí,
tam co si řekli: „Máme se rádi.”